Stejně jako neexistuje jasná odpověď na to, jak probíhá běžný den domškoláka (protože je každý den jiný), je velmi těžké popsat jak se dá skloubit domácí vzdělávání s mladším sourozencem (protože každý den je jiný).
Výhodou je, pokud nejsou děti věkově moc daleko od sebe. Pokud je věk dětí třeba 6 a 4 je vše lehčí, čtyřleté dítě už může dělat také nějaké úkoly, trochu počítat, hrát si s písmenky nebo alespoň malovat. Moji kluci mají věk 6 a 2 a půl roku, mladší chce dělat samozřejmě vše co starší.
Takže máme dvě možnosti.

Ta první je dělat věci s ním a výsledek je nejasný. Někdy vše probíhá v pohodě, a vládne až podivný klid, když se mladší zabaví. Jenže pak jsou dny, kdy se rozhodne vyloženě škodit a pak činnost v zájmu ušetření našich nervů ukončujeme, nebo se Vojta přesune k sobě do pokojíčku, kde má svůj klid (to nelze v případě, že u činnosti potřebuje mě). Co se také stává je situace, kdy je Vojta sice zabrán do nějaké zajímavé činnosti, ale mladší vymyslí něco lepšího a akčnějšího a Vojta se k němu přidá, odbíhá někam v dál a už se nevrací 😀

Proto často k činnostem, na které potřebujeme mít delší klid, přistupujeme s variantou číslo dvě.  Naplánujeme si je na dobu kdy bude mladší spát. Po obědě spává cca hodinu. To je doba, která je jen Vojtova, on rozhoduje co budeme  dělat, většinou hrajeme nějakou hru, nebo řešíme něco nového co nadchlo. Tím ovšem odpadá jakýkoliv čas, který bych měla jen sama pro sebe.  Ale velmi se nám to takto osvědčilo. Už ve více knížkách jsem se dočetla, že každé dítě potřebuje mít alespoň na 20 minut denně rodiče jen pro sebe, s čímž naprosto souhlasím. U nás je to dokonce obrovská nezbytnost, kterou není dobré porušovat. Už jsem zažila i dny, kdy jsem na tohle nemyslela, Vojta vypadal že s tím nemá problém, ale pak přišlo tak obrovské emocionální rozpoložení, že je rozhodně míň náročné takovým situacím předcházet. Jak to budeme dělat, až mladší spávat přestane, nevím. Snad to nepřijde moc brzy 🙂

Občas mě napadá, že rodiče co vzdělávají jedináčka to mají vlastně jednoduché, nikdo je nevyrušuje, nemusí hlídat čas kdy mladší vstane a už něco nestihnou dodělat. Na druhou stranu pak přijdou dny, kdy kluci sami něco vymyslí, spolupracují a vládne pohoda. Pak si říkám, jak je to skvělé, starší se učí dělit úkoly pro maldšího tak, aby je pochopil a zvládnul. Když mladší něco nechápe, starší trpělivě vysvětluje znovu a jinak a ta radost když přijde ten aha moment. Když přijde večerní únava a mladší odmítá uklidit něco co zrovna napáchal, přijde starší a prostě to uklidí za něj. Když je starší nemocný, mladší přijde s balíčkem kapesníků a starostlivě je podává staršímu. A to jsou ty chvíle, kdy jsem přesvědčená, že tohle je to nejlepší učení na světě.

Domácí vzdělávání s mladším sourozencem je sice někdy velmi náročné, ale stojí to za to, protože tady neplatí kámo nekámo a jdu si najít někoho lepšího na hraní. Tady je vše o hledání způsobu jak spolu co nejlépe vycházet.

Myslím že s výběrem kmenové školy pro svého domškoláka by si měl dát každý rodič práci. A po zkušenosti musím konstatovat, že i pár let dopředu. Protože je možné, že zrovna v té ideální škole mít místo nebudou, mají pořadníky na roky dopředu, prostě bývá domškolácký přetlak.

A jak školu vybírat?
V první řadě je potřeba si utříbit myšlenky, co od své kmenové školy očekávám a jakým způsobem chci své dítě vzdělávat.  Některé otázky, na které je dobré znát odpověď:

• Má škola, kterou vybírám zkušenosti s domškoláky?  Pokud nemá, má alespoň koordinátora domácího vzdělávání, který tyto zkušenosti má a bude vést přezkoušení?
• Chci školu kde bude portfoliové přezkoušení (donesu krabici se vším,  co jsme během půl roku dělali a popovídáme si nad ní), nebo jsem přístupná tzv. zkoušení u tabule. Většina škol se zkušenostmi s domškoláky dává přednost portfoliovému hodnocení. Dává to smysl, dítě může být nervózní a neříct vůbec nic, zatímco nad krabicí svých výtvorů dokáže říct pár vět každý.
• Jak škola přezkoušení hodnotí, dává známky? Slovní hodnocení? Má důvěru v rodiče, aby známku nebo slovní hodnocení navrhli rodiče? Později se sebehodnotí třeba rovnou děti?
• Jak chci své dítě učit?  Někteří mají tzv. školu doma, s rozvrhem a předměty, pak hledají školu, která jim nadiktuje co má dítě každé pololetí umět dopodrobna a cítí se v tom dobře.
  Jiní chtějí naopak co nejvíc svobody, aby mohli jet podle potřeb svého dítěte, rozvíjet oblasti, ve kterých je dítě nadané a baví ho a nemuseli tlačit na oblasti které mu tak moc třeba nejdou.  Pak hledají školu, která je k tomuto přístupu vstřícná.
  Každá rodina je jiná, každá si vzdělávání pojme svým způsobem a každá si najde ke svému přístupu jistě i tu svoji pravou školu.
• Chci jít jen jednou za půl roku na přezkoušení, nebo chci mít se školou více kontaktu, chodit s nimi třeba na exkurze, výlety.  Dělá škola nějaká setkání pro své domškoláky?

Až si na tyto otázky odpovíte a porovnáte s výběrem škol, které jsou Vám k dispozici, doporučuji osobní návštěvu školy, popovídání si s ředitelem školy, zjištění informací od dalších domškoláků, jak se jim se školou spolupracuje. Čím víc informací máte, tím líp se můžete rozhodnout.

A jedna rada na závěr, Váš výběr školy můžete kdykoliv přehodnotit.

DV není pro každého  – s touto větou jednoznačně souhlasím.  Před tím, než se člověk rozhodne, by si měl uvědomit své vlastní hodnoty co jemu a jeho dítěti tento styl vzdělávání může přinést.
Každý má jiné priority, každý má jiný výchovný styl, proto má každý důvody k DV různé a co je u někoho klad u druhého může být zápor.  Tady jsou ty naše:

Co považuji za klady DV:

• žádné známky, žádné domácí úkoly, žádné porovnávání Pepíčka s Mařenkou,
• dítě může jet svým tempem, věci co zaujmou, můžeme probírat do hloubky, učit se dá i pomocí spousty her, výletů, a je jen na nás kdy a kam vyrazíme
• mám přehled o tom, co moje dítě dělá a s kým, můžu ovlivnit s jakými lidmi a dětmi se stýká, odpadá možnost šikany
• nemusíme ráno vstávat na budík J, můžeme trávit v přírodě tolik času, kolik jen chceme
• můžeme si odjet na dovolenou mimo sezónu ze dne na den, vlastně můžeme udělat jakoukoliv změnu plánu z minuty na minutu

Zápory DV:

• finanční stránka, já jsem zatím na mateřské, ale pokud chce člověk DV musí si vše  hradit z vlastní kapsy, proto někteří  pracují z domu, ve vzdělávání dítka a v práci se pár střídá, nebo rodina žije jen z jednoho příjmu, co rodina to jiný přístup k této stránce, stát nijak nepřispívá na DV
• možnost ponorky, na druhou stranu se toto dá eliminovat kroužky, návštěvy u kamarádů, jsou rodiny, kde děti putují po spřátelených domškolácích, je to věc u které se dá vždy najít řešení
• další mě nenapadají, ale určitě sem časem něco přibude, a nebo taky ne 🙂

Kdysi ke mně přišly dvě zajímavé knížky Summerhill a Svoboda učení. Ačkoliv se mi velmi líbily a souhlasila jsem s tím, že svoboda ve vzdělávání je pro děti skvělá, tak jsem moc neuvažovala o tom, že by syn nešel na klasickou základní školu. Ale jak šel čas a Vojtovi se do školky nějak nechtělo, tak jsem postupně sbírala víc a víc informací a začínalo se mi vzdělávání, jak si ho náš stát představuje opravdu nelíbit. Ale co s tím, když škola, do které bych syna s čistým svědomím byla ochotná dát, v okruhu 20km není a být otrokem každodenního dojíždění fakt nechci.

A pak přišel povinný předškolní rok, vlastně díky němu jsem si utříbila myšlenky, syn nastoupil do státní školky a… vydržel tam 10 dní. První den jsem byla nějakou dobu přítomna a první věta, kterou syn slyšel od učitelky, když jí nadšeně ukazoval svůj výtvor, byla „ale ty jsi předškolák, ty už nesmíš přetahovat“ jiskřičky v oku a nadšení z obrázku najednou polevily a já cítila to co mé dítě – zklamání. Doteď nepochopím proč u dítěte, kterému je v září 5 let přetahování nevadí a u dítěte kterému bylo pět o měsíc dřív je to tak nepřekonatelný problém.  Moc dobře vím, jak funguje negativní motivace na mě a co teprve na malé pětileté dítě, nevím proč, jsem si myslela, že učitelky ze školky by měli něco o dětské duši znát a hlavně vědět jak ji nezranit, nepošlapat. Když jsem tam druhý den viděla holčičku, která zoufale pláče po mamince a učitelka ji dokola opakuje větu „neruš nás, ať se slyšíme“, tak mi došlo, že moje víra v to, že se něco v těchto institucích od dob mých školkových let změnilo, byla mimo.  Pedagogické vzdělání neznamená být odborník na děti a jejich potřeby, obzvlášť ne na jejich křehkou dušičku, která potřebuje pochopení.  Syn první dny do školky šel rád, měli tam jídla, která mu chutnala, ale jak šly dny po sobě, začaly první ranní záseky, že do školky ne a vše se stupňovalo, až zůstal doma. Nechali jsme mu pár dní na rozmyšlenou, ale byl rozhodnutý, že do školky už nechce, nahlásila jsem mu domácí vzdělávání a byla ráda, že máme ranní výstupy za sebou a všichni jsme si náramně oddechli. Postupem času z něj lezlo, co všechno mu na školce vadilo, občas jsem se zeptala, jestli mu není líto, že do školky nechodí, ale stojí si za svým, že tam už nikdy a já ho chápu. Mimochodem dřív moc nevymalovával, ale po těchto 10 dnech přestal vymalovávat a malovat úplně. Opravdu je tak hrozně důležité aby pětileté dítko plnilo vše dokonale podle přání učitelek, než aby bylo šťastné z toho, co právě dělá? Tlak na výkon už ve školce někomu prospěje? Každý jsme jiný, někdo je lékař, někdo pošťák, někdo baletka, je opravdu nutné už ve školkovém věku všechny děti tlačit do jedné lajny, hlavně ať někdo nevybočuje a nepřetahuje!

Po 4 měsících se ale něco změnilo, namaloval dům a pak sluníčko a mrak a věšák na prádlo, auto, vau! Sám z toho byl překvapený, že UMÍ malovat a já jsem šťastná, že ten blok snad už překonal, že teď už bude malovat proto, že ho to těší a nebude mu jeho dílo nikdo hodnotit, posuzovat nebo odsuzovat. Mezitím se sám naučil počítat do sta, sčítat odčítat do dvaceti s přehledem, hraje si s násobením, sám si chodí a ptá se, jaký číslo je po tomhle a po tomhle. Je úžasný sledovat jeho zájem o počítání aniž by mu někdo říkal je ti pět, jsi předškolák a musíš počítat do tolika nebo tolika.

Mezitím ve mně uzrálo přesvědčení, že klasické vzdělávání je opravdu neefektivní a pro děti demotivující. Sama vidím, co vše se Vojta naučil, aniž by to do něho někdo tlačil, protože přirozenost dítěte je se učit s nadšením, jen škola toto nadšení změní ve sběratelskou soutěž známek.
Po dlouhých rozhovorech s mým úžasným manželem, který je naštěstí otevřený mým postojům a zjišťování dalších a dalších informací o DV jsme se rozhodli, že Vojta se bude učit doma. Bez tlaku na výkon, bez domácích úkolů po večerech, bez strachu ze známek, z poznámek, bez strachu udělat chybu, tempem které mu bude vyhovovat.