Z týdeníčků se staly občasníčky, aneb vyzkoušeno na vlastní kůži, proč na jedné besedě o domácím vzdělávání padla věta, že v březnu už mámy melou z posledního. Musím říct, že mi poslední dobou tato věta zní v uších a říkám si, jestli to bude ještě horší, vždyť březen ještě není!

Ale počasí je milostivé a venku to na ten březen vypadá, dnes jsem alespoň sundala vánoční výzdobu, umyla pár oken (jak jinak se dostat ven, když nejmladší stůně) a nasála sluneční paprsky, které mi přes zimu tak chyběly. Je mi jasný, že mám teď skvělou příležitost načerpat energii klidně i na měsíc dopředu, počasí má být zatím nádherný. O mé výkonnosti posledních týdnů vypovídá to, že jakmile jsem otevřela administraci stránek, k mému překvapení na mě vyskočily dva rozepsané příspěvky, u jednoho byl jen nadpis, druhý byl dopsaný ale nepublikovaný 🙂 Asi bych potřebovala dovču!

A teď k Vojtovi, vlastně spíš k našemu příbuzenstvu. Vojta má rád počítání, na papíře se mu moc počítat nechce, zato si vybere vždy velmi zajímavý způsob, jak se zdokonalovat. Na podzim ležel v katalogu lega a hodiny porovnával ceny. Před pár týdny najel na novou strategii aneb jak efektivně sčítat a odčítat s dvojcifernými čísly aby to k něčemu bylo. Takže se rozhodl, že všichni se dožijem sta let (všichni kromě něj, Vojta se totiž prý dožije 120), zajímalo ho tedy kolik je lidem v našem okolí let a počítal kolik let jim zbývá do smrti, včetně příbuzných. Samozřejmě se se svými výsledky neváhal podělit a tak o prapodivné výrazy ve tvářích ostatních nebyla nouze. Nedá se mu však upřít, že takto pojatá matika je opravdu originální.

Nyní ale potřeboval postoupit dál a tak mi řekl, abych mu napsala pár příkladů s trojcifernými čísly, ty spočítal mrknutím oka a na druhý den chtěl nachystat příklady nad tisícovku. Jeho přání mi bylo rozkazem, nachystala jsem několik příkladů a on je hrdě spočítal, měl velkou radost, že to zvládl. Mě napadlo, trochu zhroutit představy o klasickém vzdělávání u příbuzenstva. Ne že bych potřebovala obhajovat naše rozhodnutí o tom, nechat Vojty v domácím vzdělávání, ale občas z některých vět cítím, že ačkoliv nám do ničeho nekecají, mají možná trochu pochyby.
Nechala jsem tedy pár příkladů jen tak mimochodem ležet na stole při kávičkové návštěvě a vychutnávala jsem si udivené pohledy a dotazy do kolika prvňáčci ve škole vlastně počítají a jakto, že Vojta v šesti letech počítá takové příklady. Moje odpověď byla jednoduchá, prostě dělá to co ho baví, nikdo ho nebrzdí, nikdo ho nehodnotí, nikdo mu neříká co by měl a neměl umět, je poháněn vnitřní motivací. Myslím že těch pár příkladů udělalo dojem, a přiblížilo příbuzenstvo blíž k mému přesvědčení, že nechat dítě být je to nejlepší pro jeho vývoj.