Kdysi ke mně přišly dvě zajímavé knížky Summerhill a Svoboda učení. Ačkoliv se mi velmi líbily a souhlasila jsem s tím, že svoboda ve vzdělávání je pro děti skvělá, tak jsem moc neuvažovala o tom, že by syn nešel na klasickou základní školu. Ale jak šel čas a Vojtovi se do školky nějak nechtělo, tak jsem postupně sbírala víc a víc informací a začínalo se mi vzdělávání, jak si ho náš stát představuje opravdu nelíbit. Ale co s tím, když škola, do které bych syna s čistým svědomím byla ochotná dát, v okruhu 20km není a být otrokem každodenního dojíždění fakt nechci.

A pak přišel povinný předškolní rok, vlastně díky němu jsem si utříbila myšlenky, syn nastoupil do státní školky a… vydržel tam 10 dní. První den jsem byla nějakou dobu přítomna a první věta, kterou syn slyšel od učitelky, když jí nadšeně ukazoval svůj výtvor, byla „ale ty jsi předškolák, ty už nesmíš přetahovat“ jiskřičky v oku a nadšení z obrázku najednou polevily a já cítila to co mé dítě – zklamání. Doteď nepochopím proč u dítěte, kterému je v září 5 let přetahování nevadí a u dítěte kterému bylo pět o měsíc dřív je to tak nepřekonatelný problém.  Moc dobře vím, jak funguje negativní motivace na mě a co teprve na malé pětileté dítě, nevím proč, jsem si myslela, že učitelky ze školky by měli něco o dětské duši znát a hlavně vědět jak ji nezranit, nepošlapat. Když jsem tam druhý den viděla holčičku, která zoufale pláče po mamince a učitelka ji dokola opakuje větu „neruš nás, ať se slyšíme“, tak mi došlo, že moje víra v to, že se něco v těchto institucích od dob mých školkových let změnilo, byla mimo.  Pedagogické vzdělání neznamená být odborník na děti a jejich potřeby, obzvlášť ne na jejich křehkou dušičku, která potřebuje pochopení.  Syn první dny do školky šel rád, měli tam jídla, která mu chutnala, ale jak šly dny po sobě, začaly první ranní záseky, že do školky ne a vše se stupňovalo, až zůstal doma. Nechali jsme mu pár dní na rozmyšlenou, ale byl rozhodnutý, že do školky už nechce, nahlásila jsem mu domácí vzdělávání a byla ráda, že máme ranní výstupy za sebou a všichni jsme si náramně oddechli. Postupem času z něj lezlo, co všechno mu na školce vadilo, občas jsem se zeptala, jestli mu není líto, že do školky nechodí, ale stojí si za svým, že tam už nikdy a já ho chápu. Mimochodem dřív moc nevymalovával, ale po těchto 10 dnech přestal vymalovávat a malovat úplně. Opravdu je tak hrozně důležité aby pětileté dítko plnilo vše dokonale podle přání učitelek, než aby bylo šťastné z toho, co právě dělá? Tlak na výkon už ve školce někomu prospěje? Každý jsme jiný, někdo je lékař, někdo pošťák, někdo baletka, je opravdu nutné už ve školkovém věku všechny děti tlačit do jedné lajny, hlavně ať někdo nevybočuje a nepřetahuje!

Po 4 měsících se ale něco změnilo, namaloval dům a pak sluníčko a mrak a věšák na prádlo, auto, vau! Sám z toho byl překvapený, že UMÍ malovat a já jsem šťastná, že ten blok snad už překonal, že teď už bude malovat proto, že ho to těší a nebude mu jeho dílo nikdo hodnotit, posuzovat nebo odsuzovat. Mezitím se sám naučil počítat do sta, sčítat odčítat do dvaceti s přehledem, hraje si s násobením, sám si chodí a ptá se, jaký číslo je po tomhle a po tomhle. Je úžasný sledovat jeho zájem o počítání aniž by mu někdo říkal je ti pět, jsi předškolák a musíš počítat do tolika nebo tolika.

Mezitím ve mně uzrálo přesvědčení, že klasické vzdělávání je opravdu neefektivní a pro děti demotivující. Sama vidím, co vše se Vojta naučil, aniž by to do něho někdo tlačil, protože přirozenost dítěte je se učit s nadšením, jen škola toto nadšení změní ve sběratelskou soutěž známek.
Po dlouhých rozhovorech s mým úžasným manželem, který je naštěstí otevřený mým postojům a zjišťování dalších a dalších informací o DV jsme se rozhodli, že Vojta se bude učit doma. Bez tlaku na výkon, bez domácích úkolů po večerech, bez strachu ze známek, z poznámek, bez strachu udělat chybu, tempem které mu bude vyhovovat.