Mladší už nespí

U dětí platí to, že co fungovalo jeden měsíc, může být druhý úplně jinak. A tak tříleťák úderem třetích narozenin zrušil odpolední spánek. Skončily nám naše odpolední hodinky jen pro Vojty. Nastal trochu chaos :-D. Vojtovi se něco přes měsíc nechtělo nic dělat a hodil si vlastně takové prázdniny. Docela ho chápu, taky bývám koncem zimy už z toho nedostatku sluníčka vyšťavená a čekám, až se znovu dobijí baterky. Pamatuji si, že už na základce jsem zjistila to, že v momentě kdy přišel pocit, že potřebuji oddech, dostavila se tak do tří dnů nemoc. Díky ní jsem si vždycky odpočala. Dělala jsem to tak vlastně i později v práci, stačilo pomyslet na to, že potřebuji aspoň týden oddech a šup, nějaké to nachlazení přišlo během pár dnů. Naštěstí tyto strategie děti v domácím vzdělávání používat nemusí a můžou odpočívat v plném zdraví.
V tomto období nám nějak dozrál tříleťák, začal se zajímat o dřevěná písmena, které se tady povalují, zatoužil také dělat nějaké „úkoly“ a tak to u nás momentálně proudí dvěma směry. Tříleťák umí poznat už asi 15 písmen, některé z nich napíše. Od nalepovacích sešitů, kterých chtěl pořád víc a víc přešel na cvičení pro předškoláky a je schopný mě i třičtvrtě hodiny drtit ať mu řeknu další a další zadání. Nejednou už jsem ho prosila, ať si dáme pauzu, ta obrovská motivace vyrovnat se staršímu bráchovi je až neuvěřitelná.

Vojta si po své pauze od všeho opět začal dopisovat s kamarády. Řešili jsme velký téma jaderných bomb a jaderných elektráren, máme za sebou spousty dokumentů. Nedávno přišel dotaz, jestli mají mravenci srdce a tak jsme našli další dokumenty o mravencích a jejich životě. Vlastně se často zabýváme tématy, která jsou velmi zajímavá, ale nějak netuším jak je dát do portfolia. Když nad tím přemýšlím, tak portfolio je vlastně jen velmi malý zlomek toho, o co se domškolák skutečně zajímá a kam až sahají jeho vědomosti. Naštěstí ho baví i matika, která se do portfolia dá vecpat lépe než rozdíl mezi výbuchem jaderné elektrárny a jaderné bomby. A tak mám od Vojty za úkol na zítra nachystat slovní úlohy na téma Minecraft, když jsem se ho ptala, jak by si je představoval, tak mi řekl, že třeba mám dát otázku: Kolik sad bloků potřebuješ na vytvoření stavby o 128 blocích. Odpověď je 2, protože jedna sada bloků je 64.
Tak, jestli to učitelky ve škole nemají lehčí, prostě si jedou z učebnice a nikdo jim nedává domácí úkoly co si mají na zítra nachystat, ještě k tomu na téma o kterém ví prd :-). Jediný co jsem z toho pochopila, že by se mělo jednat o násobky 64, protože to číslo je v Minecraftu fakt důležité 🙂 Snad abych si pořídila nějakou Minecraftí encyklopedii 🙂

Zlomky a dělení – podívej se pod okénko

Nakladatelství Svojtka myslí s okénkovými knížkami nejen na malé děti, ale i na školáky. Tato knížka se ani trochu netváří jako učebnice. Je zábavná, okénková, barevná a hlavně předvádí matematiku v praktických každodenních činnostech. Ukazuje kde se dají najít zlomky, desetinná čísla a procenta. Prostě pecka 🙂

Únor

Z týdeníčků se staly občasníčky, aneb vyzkoušeno na vlastní kůži, proč na jedné besedě o domácím vzdělávání padla věta, že v březnu už mámy melou z posledního. Musím říct, že mi poslední dobou tato věta zní v uších a říkám si, jestli to bude ještě horší, vždyť březen ještě není!

Ale počasí je milostivé a venku to na ten březen vypadá, dnes jsem alespoň sundala vánoční výzdobu, umyla pár oken (jak jinak se dostat ven, když nejmladší stůně) a nasála sluneční paprsky, které mi přes zimu tak chyběly. Je mi jasný, že mám teď skvělou příležitost načerpat energii klidně i na měsíc dopředu, počasí má být zatím nádherný. O mé výkonnosti posledních týdnů vypovídá to, že jakmile jsem otevřela administraci stránek, k mému překvapení na mě vyskočily dva rozepsané příspěvky, u jednoho byl jen nadpis, druhý byl dopsaný ale nepublikovaný 🙂 Asi bych potřebovala dovču!

A teď k Vojtovi, vlastně spíš k našemu příbuzenstvu. Vojta má rád počítání, na papíře se mu moc počítat nechce, zato si vybere vždy velmi zajímavý způsob, jak se zdokonalovat. Na podzim ležel v katalogu lega a hodiny porovnával ceny. Před pár týdny najel na novou strategii aneb jak efektivně sčítat a odčítat s dvojcifernými čísly aby to k něčemu bylo. Takže se rozhodl, že všichni se dožijem sta let (všichni kromě něj, Vojta se totiž prý dožije 120), zajímalo ho tedy kolik je lidem v našem okolí let a počítal kolik let jim zbývá do smrti, včetně příbuzných. Samozřejmě se se svými výsledky neváhal podělit a tak o prapodivné výrazy ve tvářích ostatních nebyla nouze. Nedá se mu však upřít, že takto pojatá matika je opravdu originální.

Nyní ale potřeboval postoupit dál a tak mi řekl, abych mu napsala pár příkladů s trojcifernými čísly, ty spočítal mrknutím oka a na druhý den chtěl nachystat příklady nad tisícovku. Jeho přání mi bylo rozkazem, nachystala jsem několik příkladů a on je hrdě spočítal, měl velkou radost, že to zvládl. Mě napadlo, trochu zhroutit představy o klasickém vzdělávání u příbuzenstva. Ne že bych potřebovala obhajovat naše rozhodnutí o tom, nechat Vojty v domácím vzdělávání, ale občas z některých vět cítím, že ačkoliv nám do ničeho nekecají, mají možná trochu pochyby.
Nechala jsem tedy pár příkladů jen tak mimochodem ležet na stole při kávičkové návštěvě a vychutnávala jsem si udivené pohledy a dotazy do kolika prvňáčci ve škole vlastně počítají a jakto, že Vojta v šesti letech počítá takové příklady. Moje odpověď byla jednoduchá, prostě dělá to co ho baví, nikdo ho nebrzdí, nikdo ho nehodnotí, nikdo mu neříká co by měl a neměl umět, je poháněn vnitřní motivací. Myslím že těch pár příkladů udělalo dojem, a přiblížilo příbuzenstvo blíž k mému přesvědčení, že nechat dítě být je to nejlepší pro jeho vývoj.


Přezkoušení za námi

Minulý týden jsme byli na přezkoušení, našem prvním. A od té doby, když slyším slovo přezkoušení, objeví se mi úsměv na tváři. Proč? Protože to bylo moc prima. Ačkoliv Vojta ze začátku byl spíš jako malé štěňátko které se snaží vlézt svému majiteli pod svetr před velkým medvědem. Ale protože jsme se ocitli ve skvělé škole se skvělými lidmi, tak mu nikdo neříkal žádné obvyklé fráze těchto situací alá seš už velkej přece by ses nestyděl. Jeho nedůvěra v novou situaci byla pojata s respektem a tak mu naše přezkušující podala magformers, jestli si nechce zatím hrát a ona by se podívala co jsme sebou přinesli. Vojta zabavil své mrskající se nervózní tělo a naše laskavá přezkušující si prohlížela portfolio. Vojta byl rád, že se pozornost odvrátila od něj a tak neměl problém občas podat komentář k portfoliu.

Po tom, co přezkoušení skončilo, pustila se i naše přezkušující do skládání magformersu a vznikla z toho zajímavá zábava pro Vojty, kdy si hráli na mimozemšťany, kteří se krmili čokoládkama a plivali brokolici. Myslím že na příští přezkoušení půjde s ohromným nadšením a těšením, jak si tam opět užije zábavu.

Jsem moc vděčná za domácí vzdělávání, když si představím různé školní zkoušení u tabule se sevřeným žaludkem, strachem aby člověk neřekl něco špatně a touto milou zkušeností. Stále se mi potvrzuje, že cesta, kterou jsme si vybrali, je tou nejlepší pro nás a jsem za ní moc vděčná.

Co se děje před vánoci.

Po návratu z dovolené jsem potřebovala pár dní na regeneraci, tentokrát byl týden na horách velmi náročný alespoň pro mě, Vojtovi se tam opět moc líbilo. Jenže když mladší brácha leží v horečkách a několik dnů jsem se od něj nemohla hnout a noci byly velmi výživné, tak si člověk moc neužívá, i když nám počasí vyšlo krásné. Vojta tam měl samozřejmě svý kamarády, asi 20cm sněhu s bobovačkou hned u chaty, hernu v podkroví, takže ten by zůstal nejraději napořád a odjezd nesl nelibě  🙂 .

Pár dní před dovčou si Vojta během dvou dnů vypočítal přes 60 různých příkladů na matika.in a začal omalovávat, ačkoliv ho omalovánky nikdy nebraly a ani mu moc nešly, najednou je z něj vymalovávací profík.  Asi nikdy nepřestanu žasnout nad těma jeho skokama, kdy z činnosti, kterou nedělá se stane činnost, kterou dělá s nadšením.

Aktuální novinkou je jeho psaní pohádky O pejskovi a kočičce,  kde je Vojta jedním z hrdinů. Vymyslel si to sám, zatím má pár řádků a jsem zvědavá jak bude pokračovat 🙂 .  Když za mnou přišel s myšlenkou, že chce psát pohádku na počítači, ukázala jsem mu kde v pc najde Word – tady najedeš na start, pak klikneš dvakrát na tuhle ikonku…. Vojta mě zarazil, řekl že takhle složitě to dělat nebude a šupl si ikonku na spodní lištu, aby ji měl ihned k dispozici.  Zůstala jsem na něj koukat s pocitem, že tenhle šestiletý človíček už v IT moji pomoc potřebovat nebude, stejně je na tom líp než já 🙂 .  On vlastně všechno dělá tak nějak efektivněji, když si vezmu že 99% času tráví hraním si a to 1% dostatečně efektivně využije k tomu, aby se naučil všemu o co má zrovna zájem. Asi je na čase se od něj začít učit 🙂


Listopad za námi

Venku plískanice, já dobírám antibiotika a přemýšlím kam ty poslední týdny zmizely.  Týdeníčky měly opět pohov, tak nějak jsem to cítila, že potřebuji pohov i já. Nejspíš jsem nereagovala dostatečně intenzivně a proto mě ještě pro jistotu přibrzdila nemoc až do úplného zastavení, jak už se to tak stává, když člověk dělá věci napůl.
Minulý týden jsem byla v naší kmenové škole popovídat si o přezkoušení, protože ač vím, že jsme si pro nás vybrali tu nejlepší školu, tak červík blížícího se ledna hlodal spolu s tím, kolik věcí pak čte člověk na internetu z řad domškoláků co všechno ještě musí stihnout, nestíhají, dohánějí nebo už nedoženou. Byla jsem si tedy obalit své pochybnosti pocitem, že všechno je jak má být a podařilo se.  Jsem neskutečně vděčná za možnost domácího vzdělávání, za naší kmenovou školu, za to jaký kus práce Vojta udělal aniž bych ho do něčeho musela tlačit. Obzvlášť po tom, co jsme šli dnes kolem místní základky a uvědomila jsem si, jak to mají ostatní děti.  Vojta koukal do oken kde měli zrovna přestávku, neodpustila jsem si dotaz, jestli by tam nechtěl být s nimi. Vysypala se na mě lavina pádných argumentů proč rozhodně ne (ten kluk v tom má prostě jasno 🙂 ). Pak mi ještě doma pověděl, že je rád, že má kamaráda domškoláka se kterým se často vidí, že ty dotazy lidí na školu jsou divný. Naprosto ho chápu, všichni automaticky předpokládají, že chodí do školy a když už někomu člověk vysvětlí, že se Vojta učí doma, začnou přicházet dotazy, tipu: „tak co jsi se dnes naučil“, nebo: „už ses dneska učil?“ , popřípadě: „baví tě víc matika nebo čeština?“ Vojta většinou jen otočí oči v sloup, nechápe co s tím všichni mají, proč je to pro ně takové téma.  My si doma neříkáme že máme čtení, prostě si veme knížku a jde si číst když má chuť, neříkáme si, že si dáme psaní ale veme papír a napíše dopis kamarádovi, recept, nákup, nebo co je dle něj potřeba. Nemáme hodinu matiky ale počítá kolik peněz mu chybí na ty boby s volantem, kolik by potřeboval, kdyby je chtěl koupit pro kamarády, počítá kolik mi mají vrátit v obchodě, počítá kolik bodů má při hře (většina deskových her souvisí s počítáním).
Je krásný žít bez známek a stresů z domácích úkolů, tím neříkám že nemá domácí vzdělávání i svoje nevýhody (jo občas si lezem na nervy a někdy bych brala den ticha 😀 ), ale pro nás ty výhody stále převažují.

Teifoc stavebnice

Tahle stavebnice je skvělá pro všechny kluky nadšené do „chlapských“ prací.  Cihličky jsou pravé pálené, spojují se směsí písku a kukuřičného škrobu. Součástí balení bývá také nádobka na míchání a malá zednická špachtlička. Spojovací směs se dá dokupovat. Postavený domeček lze využít třeba pro panáčky lega, po zaschnutí je opravdu pevný a dá se s ním hrát.
Když domeček omrzí, strčí se do nádoby s vodou, kde se spojovací směs rozpustí a cihličky jsou znovu k použití. Máme doma již rok a stále Vojtu baví stavět. Stavebnice je určená pro děti od 6 let, ale základní stavby zvládne s dopomocí i pětileté dítko.  Je to opravdu krásná a propracovaná stavebnice, na internetu se dá sehnat v mnoha variantách.

Týden 10. – Minecraft je už i u nás a se vzděláváním souvisí :-)

Vojta bruslil, psal, četl, počítal, běhal po venku, hrál karty a deskovky. Tak nějak běžné činnosti v různou dobu, v různém provedení. Co ovšem ovládlo tento týden ve velkém je Minecraft.
Ani nevím kde k němu kdysi přišel, myslím že už jako předškolák si ho náhodou našel na youtubu a evidentně ho velmi učaroval (nejspíš tak jako každé dítě a možná i spoustu dospělých). Tenkrát jsme ho tak trochu odbyli s tím, že musí umět číst aby si mohl alespoň přečíst co po něm ta hra chce. A teď to přišlo. Vojta přišel. S tím že už číst umí a že je tedy čas ten Minecraft nainstalovat. Chvíli jsem váhala, ale evidentně byl schopen odkývat cokoliv jen aby tu vysněnou hru měl. Tak tedy Minecraft přišel i k nám domů.

Nejdříve jsme zkusili neplacenou zkušební verzi kde toho moc k nastavování není, abychom aspoň koutkem oka shlédli, co na té hře je tak úžasného. No, náš táta hru rychle vzdal po tom, co ho dvakrát zlikvidovali zombíci. Vojta ale téměř okamžitě přišel s taktikou jak na ně vyzrát a hru si docela užíval. Tak tedy přišla chvíle nainstalovat „ostrou“ verzi, kde si člověk může navolit spoustu věcí.  Vojta hraje verzi budovatelskou (bez zombíků a jiných příšer ty tam mít nechtěl), zatím zkouší co všechno se dá a nedá dělat.
Chtěla jsem mu ulehčit práci aby vše lépe pochopil, koukli jsme na nějaká videa pro začátečníky na youtube a pak mi to došlo. Ten chlapík na videu tvrdil, že se hra nedá začít hrát bez toho, aniž by člověk věděl alespoň základy od někoho jiného (Vojta to uplně v pohodě hrál), pán na videu ukazoval jak se vypořádat se zombíky (Vojta měl ale uplně jinou taktiku a taky mu vycházela), pán na videu ukazoval jak se vyrábí nástroje (Vojta je ale získával i jinak).

Minecraft je vlastně jako vzdělávání, je spoustu způsobů jak se jim dá projít. Buď člověk může zabřednout do vyjetých kolejí  s tím, že takto je to správně, protože to někdo říkal a jinak se to vymyslet nedá. Nebo může experimentovat, zkoušet, vyhodnocovat, poučit se ze svých chyb a najít spoustu jiných zajímavých kreativních řešení.

 

 

Říjen a rýmička

Trošku jsme se odmlčeli. Rýmička nám tady proběhla a donutila nás, nebo spíš hlavně mě zpomalit, zastavit se, rozhlédnout se  a zírat.

Když byl nemocný Vojta, přišle k nám závan tvoření a neustále se tady malovalo, lepilo, stříhalo, máme několik obrázků ze zažehlovacích korálek. Vojta má novou výzdobu v pokoji ze svých malůvek a aut ze zažehlovacích korálek přilepených oboustranou lepící páskou (v poslední době velmi důležitá věc v naší domácnosti).
Pak jsem onemocněla já a bylo pro mě velmi zajímavé pozorovat jak spolu kluci komunikují. Zjistila jsem, že už mě u svých sporů tolik nepotřebují, dokážou si vykomunikovat spoustu věcí mezi sebou sami, funguje tu empatie. Nemoci jsou někdy vlastně docela fajn, až na tu kupu prádla, nepořádku a nedodělaných věcí :-).

Mezitím Vojta povýšil čtení na činnost, kterou dělá s ohromným nadšením. Vymyslel, že si budou s kamarádem domškolákem psát dopisy. Píší tedy a rodiče jim dělají pošťáky 🙂 .
Pan Google nám poradil kolik nul má triliarda nebo sextilion, protože Vojty neustále zajímalo co je dál a dál za číslice. Zjistili jsme také, že díky krátké a dlouhé škále se na tato označení nedá moc spoléhat, protože v anglicky mluvících zemích to mají jinak.
Vojta přišel jeden den s tím, že vyrobil zvíře. Donesl mi několik stlučených desek hřebíčky a fakt to vypadá jako zvíře! Prý musí dodělat detaily, tak čekám co z toho ještě vyleze. Hřebíčků tam má zatlouklých asi 100, budu doufat, že je vzal od někud, kde už nebudou potřeba :-).
Momentálně rozebírá starou troubu, kterou si domluvil od souseda, co ji měl už nachystanou do sběrnýho dvora (takový poklad a do sběrnýho dvora, to by Vojta nepřežil).
Včera jsme vytáhli ze dna skříně Monopoly, tu verzi od 8 let. Musím říct, že ho k mé smůle baví, mě vůbec.  Jedinou útěchou je fakt, že si s nadšením dvě hodiny přepočítává kolik mám vrátit. Když by náhodou měl dát přesně, tak dá raději víc, abych mu vrátila drobáky, jinak to prý není taková zábava :-). Takže tu máme počty v desítkách, stovkách i tisících, jen fakt netuším jak toto dát do portfolia 🙂

Vzhůru tedy do listopadu bez nemocí, bez nepořádku všude, bez nedodělané práce,  s nadšením a humorem….  Nebo alespoň bez těch nemocí, s tím ostatním se poperem :-).

 

Domácí vzdělávání a mladší sourozenec

Stejně jako neexistuje jasná odpověď na to, jak probíhá běžný den domškoláka (protože je každý den jiný), je velmi těžké popsat jak se dá skloubit domácí vzdělávání s mladším sourozencem (protože každý den je jiný).
Výhodou je, pokud nejsou děti věkově moc daleko od sebe. Pokud je věk dětí třeba 6 a 4 je vše lehčí, čtyřleté dítě už může dělat také nějaké úkoly, trochu počítat, hrát si s písmenky nebo alespoň malovat. Moji kluci mají věk 6 a 2 a půl roku, mladší chce dělat samozřejmě vše co starší.
Takže máme dvě možnosti.

Ta první je dělat věci s ním a výsledek je nejasný. Někdy vše probíhá v pohodě, a vládne až podivný klid, když se mladší zabaví. Jenže pak jsou dny, kdy se rozhodne vyloženě škodit a pak činnost v zájmu ušetření našich nervů ukončujeme, nebo se Vojta přesune k sobě do pokojíčku, kde má svůj klid (to nelze v případě, že u činnosti potřebuje mě). Co se také stává je situace, kdy je Vojta sice zabrán do nějaké zajímavé činnosti, ale mladší vymyslí něco lepšího a akčnějšího a Vojta se k němu přidá, odbíhá někam v dál a už se nevrací 😀

Proto často k činnostem, na které potřebujeme mít delší klid, přistupujeme s variantou číslo dvě.  Naplánujeme si je na dobu kdy bude mladší spát. Po obědě spává cca hodinu. To je doba, která je jen Vojtova, on rozhoduje co budeme  dělat, většinou hrajeme nějakou hru, nebo řešíme něco nového co nadchlo. Tím ovšem odpadá jakýkoliv čas, který bych měla jen sama pro sebe.  Ale velmi se nám to takto osvědčilo. Už ve více knížkách jsem se dočetla, že každé dítě potřebuje mít alespoň na 20 minut denně rodiče jen pro sebe, s čímž naprosto souhlasím. U nás je to dokonce obrovská nezbytnost, kterou není dobré porušovat. Už jsem zažila i dny, kdy jsem na tohle nemyslela, Vojta vypadal že s tím nemá problém, ale pak přišlo tak obrovské emocionální rozpoložení, že je rozhodně míň náročné takovým situacím předcházet. Jak to budeme dělat, až mladší spávat přestane, nevím. Snad to nepřijde moc brzy 🙂

Občas mě napadá, že rodiče co vzdělávají jedináčka to mají vlastně jednoduché, nikdo je nevyrušuje, nemusí hlídat čas kdy mladší vstane a už něco nestihnou dodělat. Na druhou stranu pak přijdou dny, kdy kluci sami něco vymyslí, spolupracují a vládne pohoda. Pak si říkám, jak je to skvělé, starší se učí dělit úkoly pro maldšího tak, aby je pochopil a zvládnul. Když mladší něco nechápe, starší trpělivě vysvětluje znovu a jinak a ta radost když přijde ten aha moment. Když přijde večerní únava a mladší odmítá uklidit něco co zrovna napáchal, přijde starší a prostě to uklidí za něj. Když je starší nemocný, mladší přijde s balíčkem kapesníků a starostlivě je podává staršímu. A to jsou ty chvíle, kdy jsem přesvědčená, že tohle je to nejlepší učení na světě.

Domácí vzdělávání s mladším sourozencem je sice někdy velmi náročné, ale stojí to za to, protože tady neplatí kámo nekámo a jdu si najít někoho lepšího na hraní. Tady je vše o hledání způsobu jak spolu co nejlépe vycházet.